Störsender-satira od Hansla Hohlleitera
Každé ráno přesně v sedm, spolehlivě jako pramínek kávy do šálku, se otevře převaděč OE0XRR a s ním snad nejstálejší instituce rakouského radioamatérství: Weißt-eh-Runde (v překladu tak nějak „však-víš-kolečko"). Tak jí říkáme my; oni sami dávají přednost jinému titulu. „Die Funkspezialisten" — radioví specialisté — tak si vzájemně říkají, čestný titul, který si sami udělili za zásluhy, jež nikdo nikdy nepřezkoumal. V sedm specialisté nastupují — ti nejhorlivější už pár minut předtím, čekajíce, až se převaděč odemkne —, a jejich specialita je, s dovolením, pomlouvání.
Weißt-eh-Runde jí říkáme proto, že v ní každá věta začíná slovy „však víš" a končí „to jsme nikdy nepotřebovali". Mezi tím leží nashromážděná moudrost tří pánů, kteří už všechno viděli, všechno už věděli a z principu nemají v plánu nic nového.
Mluvčím je Ottokar Oberlehrer, OE0OTT, muž, jehož životním posláním je z každého vymoženosti nejprve vyslechnout to zbytečné. Po boku mu stojí Poldi Pauschal, OE0POL, který má názor na všechno, zvláště na věci, které nezná, a Kurti, OE0KUR, který vlastně jen přitakává, ale s takovou vervou, že nahradí celý spolek. Tři volací značky, jeden světonázor: dřív bylo všechno lepší, a kdo to zpochybňuje, má buď chytrý telefon, nebo příliš mnoho času.
Přitom ti tři vůbec nejsou sami. Na OE0XRR ráno poslouchá mnohem víc lidí, než se jich ozve — půl okresu, dá se říct. K tomu mobilní stanice, které cestou do práce z auta na chvilku otočí knoflíkem, a portables, kteří se z kopce nebo z parkové lavičky ozvou s ručkou. Jenže: říct toho mají málokdy mnoho. „Dobré ráno, jsem mobil na cestě", „QRV portable z kopce", stručné „servas" zpátky od Ottokara — a tím je dnešní příspěvek už odbyt. Poté běží program těch tří dál, jako by nikdo nepozdravil. Většině to nevadí. Člověk přece neotáčí knoflíkem proto, že chce mluvit — otáčí jím, protože v autě nebo na vrcholu je jinak takové ticho. Jeden hlas ráno, jakýkoli, je lepší než hučení dopravního zpravodajství. A i kdyby to byl Ottokarův, který právě potřetí vysvětluje, proč dřív bylo všechno lepší.
A někdy — vždycky, když navštíví Heidi na salaši — se ozve Peterle. Portable s ručkou, kravské zvonce v pozadí, v nejlepší náladě. Peterle nechce nic vysvětlovat ani dokazovat; jen krátce řekne, jak je tu krásně, popřeje kolečku dobré ráno a zase zmizí směrem k salaši. Na okamžik pak Weißt-eh-Runde skoro sama ztichne — ne z úcty, ale protože nikdo pořádně neví, co odpovědět na tolik spokojenosti. Pak si Ottokar odkašle a prohlásí, že rádiové spojení ze salaše je stejně příliš slabé. Však víš.
Nejoblíbenější disciplínou specialistů je odborné mudrování a jeho nejoblíbenějším objektem anténa. O anténách se láteří jako jiní lidé o počasí: nový beam od souseda prý vyzařuje špatně, vícepásmová vertikála je jeden velký kompromis a pořádný dipól ti mladí stejně nikdy neviděli. Pozoruhodné na tom je, že mnohé z toho je pravda — je to opravdové vědění, jen odtamtud z minula. Protože dřív ti tři skutečně dělali všechno sami: stavěli stožáry, natahovali dráty, za každého počasí na střechu. Dnes se na stožár už nešplhá, jen se o něm mluví. Ze svépomoci se stala jazyková akrobacie a z bývalých praktiků dnešní komentátoři — ti, co od postranní čáry přesně vysvětlují, jak se ten míč měl chytit, zatímco už dávno hrají jiní.
Možná je tu dokonce docela technické vysvětlení pro základní naladění kolečka. Jeden nebo druhý ve svých aktivních letech hojně pracoval se směrovými anténami a s ještě hojnějším výkonem — a přišel přitom té VF tu a tam trochu příliš blízko. Nechceme nic podsouvat. Ale u toho, kdo desítky let stál přímo před dobře osvětlenou kešní, se smí jistá základní podrážděnost považovat za měřicky pochopitelnou. Záření, jak se říká, působí pomalu. U Ottokara, říká kolečko za oponou, odvedlo pořádnou práci.
Nejmilejším nepřítelem kolečka je nouzová radiová komunikace. Sotva mládež ohlásí cvičení krizové komunikace, Ottokar se rozjede na plné obrátky. „Krizová komunikace!", volá, a ten vykřičník je slyšet až do sousedního údolí. „K čemu to? Až přijde konec světa, zavolám na souseda přes plot, na to žádné baterkové cavyky nepotřebuju." Poldi potvrzuje, že osobně žádný konec světa ještě nezažil, což je snad dostatečný důkaz. A Kurti řekne „přesně" — třikrát, pro jistotu.
Že nouzoví radioamatéři nečekají na konec světa, nýbrž na docela obyčejný blackout, na povodeň, na bouři, která pošle mobilní síť na dva dny do důchodu — nechme být. Ve Weißt-eh-Runde platí železná zásada: co jsem já nikdy nepotřeboval, nebude potřebovat nikdo. Argument tak vodotěsný, že se s fakty vůbec nepouští do řeči.
Druhý velký boj patří raportu. Odváží-li se nováček poslušně říct do převaděče „chodíš mi sem S9, jaký je můj signál?", je pobouření dokonalé. „Raport! Na převaděč!", frká Ottokar, jako by někdo telefonoval v kostele. „Des Relais hört di eh imma glei — převaděč tě přece slyší vždycky hned, na co ten cirkus?" Že raport na převaděči velmi dobře něco vypovídá — o vlastním napájecím vedení, anténě, stanovišti, přístroji —, ho nezajímá. Pro Ottokara není hlášení signálu informace, nýbrž drzost: musel by přece poslouchat, a poslouchání nikdy nebylo jeho provozním druhem.
A pak je tu ještě jedna věc, kterou nikdo nevysloví. Poldi vůbec není zdejší. Měl by na dosah dva, tři převaděče, blíž, silnější, lepší. Ale tam, v jeho vlastním kraji, s ním prostě nikdo nemluví. Tak každé ráno otočí o údolí dál na OE0XRR, kde aspoň Ottokar zabručí „však víš" a Kurti řekne „přesně". Není to nejlepší kolečko na světě. Ale je to kolečko, a kolečko, které tě ráno v sedm očekává, přebije každé SWR. O Weißt-eh-Runde se dá říct ledacos — ale nenechá samotného nikoho, kdo v sedm otočí knoflíkem. Ani toho, kdo vlastně patří úplně jinam.
Krásná je ta ironie, kterou kolečko vytrvale přeslechne. Neboť nikdo nelpí na převaděči tak jako tihle tři. Je to jejich obývák, jejich štamtiš, jejich noviny. Kdyby vypadl, byli by ztraceni — a právě proto je blackout, kterému se posmívají nejhlasitěji, jedinou skutečnou hrozbou jejich dopoledne.
A pak, jedno šedivé úterý, vypadne proud. Ne konec světa, jen spadlý strom v trafostanici, ale půl údolí je ve tmě, mobilní síť po čtyřiceti minutách mrtvá. Ottokar sáhne po ručce, otočí na OE0XRR — a převaděč odpoví. Žije. Žije, protože na něm visí záložní akumulátor, který nouzová mládež na jaře darovala, namontovala a za Ottokarova posměchu slavnostně uvedla do provozu. „Baterkové cavyky", nazval to tenkrát.
Teď sedí ve tmě, radiostanice svítí, a přes převaděč, který pár mladých lidí udržuje naživu, řekne Ottokar Oberlehrer snad nejupřímnější větu svého radioamatérského života: „Je tam někdo? U mě vypadl proud." A odkudsi odpoví klidný, mladý hlas: „Servus Ottokare. Ano, slyšíme tě. Všechno v pořádku, převaděč běží na akumulátor. Ozvi se, když budeš něco potřebovat." Žádný triumf, žádné „neříkal jsem to". Jen někdo, kdo poslouchá.
Hanslův závěr: Weißt-eh-Runde se neskládá ze zlých lidí. Skládá se z mužů, kteří milují koníček, jenž jim hrozí utéct — a kteří nosí posměch jako brnění, protože přiznat, že už něčemu nerozumí, je těžší než pomlouvat. Smutné na tom není jejich škodolibost. Smutné je, že mladé, kteří jim v případě nouze udrží převaděč naživu, uznají jako radioamatérské přátele teprve tehdy, když zhasne světlo. Přitom by to bylo tak jednoduché: jednou „díky" místo „to jsme nikdy nepotřebovali". Jednou vyslechnout raport místo toho, aby ho odbyli. Nouzová radiová komunikace nikoho neruší — nejméně ze všech Ottokara. Jen udržuje v chodu převaděč, na kterém Ottokar zítra zase vysvětlí, že se to všechno nepotřebuje. A však víš: přesně proto to ti mladí dělají stejně.
Všechny osoby, volací značky a převaděče v tomto příspěvku jsou zcela smyšlené. OE0OTT, OE0POL, OE0KUR a OE0XRR jsou nevolací značky a nestojí za nikým konkrétním. Jakákoli podobnost se žijícími radioamatéry je čistě náhodná, pokud se nikdo necítí osloven — a záměrná, pokud přece jen ano. Za spontánní sebepoznání autor nepřebírá odpovědnost, ani při S9.
Transparenzhinweis
Tento článek byl zpracován a napsán s podporou KI (Claude, Anthropic). Použité ilustrace byly, pokud není uvedeno jinak, vytvořeny pomocí KI (ChatGPT/DALL·E, OpenAI). Redakční odpovědnost a věcná kontrola leží na redakci oeradio.at. Zpětná vazba — i z Weißt-eh-Runde — je vítána na [email protected].
