Störsender-satira od Hansla Hohlleitera
Jsou radioamatéři, kteří prostě provozují svůj koníček. A pak je tu Egon Eilmeldung, OE0EGN, který dělá světové dějiny. Alespoň ve svém vlastním vnímání, které je — to se mu musí nechat — pozoruhodně stabilní.
Egon se před několika lety přistěhoval — od svého předčasného důchodu, přesně řečeno — do údolí kdesi v horách, které z čiré lidumilnosti nebudeme jmenovat. Od té doby už údolí není stejné. Ne proto, že by se v krajině něco změnilo, ale protože tam teď bydlí někdo, kdo každý východ slunce považuje za hlášení o situaci.
A předčasný důchod přitom není detail, nýbrž základ celého provozu. Egon má, co ostatním v údolí chybí: čas. Neomezeně. A ten čas neinvestuje do zahrady, ne do vnoučat, ne do jednoho anténního projektu, který ohlašuje už léta — ale beze zbytku do své role velitele stanoviště. Zatímco ostatní sedí v práci, Egon drží pozici: píše hlášení o situaci, sleduje bouřkovou situaci, aktualizuje hlášení o situaci a pro jistotu napíše ještě jedno hlášení o situaci. Kde mají ostatní koníček, tam má Egon práci na plný úvazek — neplacenou, samozvanou a vykonávanou se svědomitostí, kterou by si člověk přál pro něco užitečnějšího.
Protože Egon nevysílá. Egon informuje. Ten rozdíl je mu svatý. Normální člověk by ráno přišel na kolo a řekl: „Dobré ráno, dnes je pěkně." Egon ne. Egonův ranní pozdrav se čte jako denní rozkaz z hlavního štábu, který zná jen on: „Dobré ráno — dnes začíná velká událost světového významu, které se zúčastním z jednoho ze svých stanovišť. Prosím, najděte si čas." Co následuje, není pozvání. Je to mobilizace.
A tady přichází ta pravá pointa: Egonova hlášení o situaci vůbec nerozesílá Egon. To přebírá jeho vedoucí. Egon informuje — a kdesi sedí svědomitá duše, která vezme každé jednotlivé hlášení a naleje ho do úplně všech kanálů: do spolkové skupiny, do druhého seznamu, do třetí skupiny, která byla vlastně určena pro field days, a pro jistotu ještě e-mailem všem, na koho dosáhne. Tři kanály, tatáž zpráva, čtyřikrát denně. A to nejlepší na tom: nikdo nechápe, co ta zpráva vlastně chce říct. Mezi „Stanoviště Alpha", „bouřkovou situací", „předsunuto" a „prosím vezměte na vědomí" se jediná informace, která by měla váhu — totiž zda se teď má něco dělat, nebo ne — beze zbytku ztratí. Přečteš to třikrát, odložíš telefon a víš přesně tolik co předtím: nic. Bez svého rozesílatele by byl Egon muž, který ve své zahradní boudě diktuje denní rozkazy sudu na dešťovku. S ním je to vysílač bez přijímače, ale s plným pokrytím.
Egonovi jsou nejmilejší závodní víkendy, kdy jde do éteru rakouská HQ stanice. Ne proto, že by miloval radioamaterství jako sport — ale protože má konečně formát, který odpovídá jeho sebepojetí: mistrovství světa. Normální OM by řekl: „Dnes rozdám pár bodů." Egon říká: „Zapojím se ze stanoviště a v případě potřeby vypomůžu na jiných pásmech, pokud to bude bouřková situace v jiných spolkových zemích vyžadovat." To si člověk musí nechat rozplynout na jazyku. Bouřková situace. V jiných spolkových zemích. Egon sedí ve své zahradní boudě a drží se v pohotovosti, aby sám zachránil národní závodní výsledek, kdyby náhodou ve Štýrsku blýskalo. Civilní ochrana národa, postavená na jedné G5 a velké dávce potřeby se předvádět.
Když už jsme u stanoviště. Egon nemá jeden shack. Egon má stanoviště. Množné číslo. A každé nese krycí jméno, jako by byl ubytován v tajném bunkrovém programu. „Stanoviště Alpha" — to je ve skutečnosti klubová stanice nahoře u vrcholové chatky, klenot spolku, který generace radioamatérů se srdcem budovaly, opatrovaly a kus po kuse vynášely na horu. Pro všechny ostatní je to milovaná klubová stanice, místo, kam se vystoupá a k němuž každý něčím trochu přispěl. Pro Egona je to „Stanoviště Alpha", jeho předsunuté velitelské stanoviště, které si ve svých hlášeních přivlastňuje tak samozřejmě, jako by tu chatku postavil na vrchol vlastníma rukama. Jeho druhé „stanoviště" je pak zase poctivější: dřevěná bouda vedle sudu na dešťovku, která se „předsunuté stanoviště" jmenuje jen proto, že Egon stojí před ní. Ale „ze Stanoviště Alpha se zapojím na 80 metrech v telegrafii" prostě zní jako velitelské centrum a ne jako klubová chata, a o to Egonovi jde. Vždycky.
Svůj pohled na svět si přinesl ze staré vlasti a nenechá si ujít příležitost ho sdílet. Zkoušku dělal „samozřejmě v Německu" — proč, prozradí s významným úsměvem, který má naznačit, že ta rakouská byla příliš snadná. Na velkém závodu vychvaluje německou HQ stanici do nebes: „U nich jsou domácí stanice zásadním faktorem ve výsledku", říká, a je z toho slyšet tiché zklamání, že Rakušané to ještě úplně nepochopili. Egon zásadně měří OE podle DL. OE zásadně prohrává. A Egon je zásadně jediný, kdo to otevřeně říká — myslí si Egon.
Nejkrásnější je to, když přijde návštěva. Návštěva u Egona není káva mezi přáteli. Je to státní návštěva, a Egon je šéf protokolu, tiskové oddělení a hostitel v jedné osobě. Týdny předem to ohlašuje na kole, tónem, jako by přijížděla delegace: „Spřátelení radioamatérští specialisté z Porýní" prý jsou na dovolené v Rakousku a prokáží mu tu čest. Host přiveze přenosnou satelitní stanici a předvede provoz přes nízko letící satelity. Kdo má zájem, ať se dostaví. Přelet nastane — Egon přikládá tomuto zjištění největší význam — na minutu přesně, a tu minutu vysloví tak slavnostně, jako by na ní visel osud Západu. Egon udává časy zásadně na sekundu, protože nepřesnost je něco pro lidi, kteří nemají stanoviště.
Co Egon při tom všem nikdy nezmíní: že host je ten skutečně zajímavý člověk. Opravdový přítel rádia, který vážně něco umí, který trpělivě staví svou stanici, každému vysvětlí anténu a raduje se z každého posluchače. Vedle tohoto muže stojí Egon jako průvodce vedle Grand Canyonu: hlučný, zbytečný a pevně přesvědčený, že lidé přišli kvůli němu.
A pak, samozřejmě, vrchol každé Egonovy akce, ten pravý cíl za všemi stanovišti, krycími jmény a hlášeními o situaci: rozbor u hostinského. „Následně půjdeme na rozbor", píše Egon, s mrkajícím emoji, které má prozradit, že má také smysl pro humor. Nemá. Ale má štamgastský stůl, a tam pronese řeč, kterou na kole už třikrát ohlásil: o závodu, který rozhodl on, o bouřkách, které odrazil on, a o satelitech, které byly přesné, protože on tak chtěl.
Místní v údolí s Egonem mezitím uzavřeli tichý mír. Nechají ho vydávat jeho hlášení o situaci, poslušně řeknou „díky Egone", a když skončí, otočí VFO o pětadvacet kilohertzů dál, kde se odehrává to pravé kolo — to, na které Egon nikdy nepřijde, protože má pro něj příliš málo formátu. Tam se mluví o anténách, o field days, o dětech, které smějí poprvé držet mikrofon. Zcela bez krycích jmen. Zcela bez mistrovství světa. Prostě tak.
Hanslův závěr: Egon Eilmeldung udělal z hezkého koníčka frontový úsek, který brání jen on, proti nepříteli, kterého vidí jen on. Smutné není to, že chce být důležitý — to chce mnoho lidí. Smutné je, že přitom přehlíží jediné, kteří ho opravdu potřebovali: sousedy, kteří prostě hledali milého člověka na frekvenci. Aby člověk patřil, nepotřebuje stanoviště. Potřebuje jen umět naslouchat. A přesně to se Egon nikdy nenaučil — byl pořád na vysílání.
Všechny osoby, volací značky a stanoviště v tomto příspěvku jsou zcela smyšlené. Jakákoli podobnost se žijícími radioamatéry je čistě náhodná, pokud se nikdo necítí osloven — a záměrná, pokud ano. Autor nepřebírá odpovědnost za spontánní sebepoznání.
Transparenzhinweis
Tento článek byl zpracován a napsán s podporou KI (Claude, Anthropic). Použité ilustrace byly, pokud není uvedeno jinak, vytvořeny pomocí KI (ChatGPT/DALL·E, OpenAI). Redakční odpovědnost a věcná kontrola leží na redakci oeradio.at. Zpětná vazba — i ze stanoviště — je vítána na [email protected].
