30 aktivací
(~3000 km / ~38 hodin čistého času za volantem)
Můj život se momentálně skládá z práce a vysílání. No dobře, v létě jako učitelka jenom z vysílání. Soukromý život už žádný nemám, aspoň tak to cítím. Své okolí jsem už nakazila radioamatérským slovníkem a dokonce babička mé dcery se neptá "Jak se máš?", ale "Odkud dnes vysíláš?" a místo "Hezké prázdniny" dostávám "Dobrá spojení". Moje starší sestra miluje APRS Tracker, aby mohla kdykoliv zkontrolovat, jestli ještě žiju, a jeden milý kamarád, který radioamatér není, mi občas napíše "Turrach hlásí 5.9 periodicky! seventythreeee". Tentýž mi taky říká čím dál častěji YLSi.
Vlastně je moje motto pořád "Proč jednoduše, když to jde i složitě". Teď to ale jednou otočíme. Doteď mi šlo v první řadě o chození po horách – jedno jak dlouhé, daleké, vysoké nebo těžké – a až v druhé řadě o vysílání. Po zhruba 50 000 nastoupaných výškových metrech letos v nohách ale hlavně moje kolena křičí po pauze. Smolná mast a kostivalová mast už nějak nestačí na to, aby se bolest dala zvládnout.
Perfektní čas tedy na to začít plánovaný rádiový roadtrip. Všechno se mělo točit kolem aktivace tří čtyřtisícových vrcholů ve Švýcarsku. Ten projekt plánuju s jednou francouzskou kamarádkou už od ledna. Termín je stanovený na polovinu srpna. Dva týdny předtím horský vůdce túru ruší, protože ledovcové trhliny jsou čím dál nebezpečnější. Breithorn, Pollux a Castor nahrazuje jinou čtyřdenní túrou. Protože v ní ale pro mě není ani jediný SOTA Summit, odříkám.
Můj trip vlastně začíná už 8. 8. na Fielddayi 69. Ten den vyrážím se vším všudy směr Koralpe, aktivuji Gr. Speikkogel, Moschkogel a Handalm a jedu ještě o kus dál na fieldday štýrských radioamatérů. Bohužel k žádnému známému hlasu neuvidím obličej. OE6TNO Jürgen tam je dokonce ve stejnou dobu jako já, a přesto se nám podaří se navzájem minout. Nemůžu tam ani zůstat dlouho, protože tentýž den to pokračuje dál do Vídně. Šest hodin za volantem za jeden den mi pro začátek stačí. Jednu noc zůstávám ve Vídni a 9. 8. v 7 hodin ráno už zase sedím v autě.
Den 1 (9. 8.) – Bavorský les
- Brotjacklriegel (DM/BW-012)
- Fürberg (DM/BW-324)
- Eschenberg (DM/BW-271)
- Kronberg (DM/BW-263)
Pár vrcholů v Bavorském lese si nazdařbůh vybírám až předchozí večer kolem 22. hodiny. Tam nahoře má člověk opravdu z čeho vybírat a ty spousty desetibodových vršíčků jsou prostě moc lákavé na to, aby se za nimi člověk nezajel podívat. Rozhodně si neberu čas na to, abych naplánovala pořádnou túru. Těžká chyba, protože už na prvním vrcholu (Brotjacklriegel) mi je předložen účet. Obrovské rušení mi hned zkazí moji vůbec první aktivaci v Německu. Mic Gain vytáčím na 90 % a i ty nejsilnější stanice slyším při prohledávání pásma extrémně slabě. DC0RB Wolfgang mě zachrání před totálním fiaskem a nejpozději od téhle chvíle jsem za jeho tipy velmi vděčná.
Jak rychle může být člověk na hoře za 10 bodů nahoře a zase dole! Jsem fascinovaná. Časy alertů dokážu stihnout dřív, aniž bych musela spěchat, a nemusím ani jíst za chůze, jak to jinak dělám.
Vrcholy 2 a 3 (Fürberg, Eschenberg) si mě zase udobří a jsem ráda, že jsou v lese, kde je stín. Moje highlight QSO je s IN3KSK Paolem, který to z Bolzana s 10 W a reportem 57 dokáže až ke mně do Bavorského lesa.
A když jako přídavek stihnu ještě Kronberg a sedím v klidu na lavičce vedle vrcholového kříže, zní můj závěr na konci prvního dne: jen 500 výškových metrů za čtyři vrcholy a žádná bolest. Zato si připadám extrémně hloupě, že jsem si ty body vlastně ani nezasloužila. Můj kamarád-neradioamatér říká, že bych se měla stydět, že si na těch krtincích šmelím body. Tak úplně neprávo nemá. Když je člověk normálně zvyklý na několikahodinový výstup, pak mu ty body nepřipadají jen laciné, ale rovnou darované. Nejpozději pátý den o tom smýšlím jinak, protože roadtrip se spoustou aktivací, velkým horkem a spoustou kilometrů za volantem je pořádně vyčerpávající.
Den 2 (10. 8.) – Švábská Alba
- Römerstein (DM/BW-078)
- Herrenwald (DM/BW-852)
- Burg Hohenzollern (DM/BW-846)
Po noci někde v lese to v 6h30 pokračuje dál – něco přes tři hodiny jízdy po německé dálnici. Dokonce i smart mě zleva předjede rychlostí 150 km/h. Osm let jsem tuhle trasu jezdila několikrát ročně z Francie do Rakouska, když jsem s dcerou žila v Burgundsku. Osm let jsme cestou z dálnice skoro vůbec nesjely. A po osmi letech zpátky v Rakousku se mi konečně zase podaří jet směrem k druhému domovu a využívám každou příležitost, abych konečně trochu prozkoumala i kraje mimo dálnici. Zase jednou za to Sotlas miluju.
I ve Švábské Albě si vybírám jen náhodně pár vrcholů, přičemž jako první narazím na Burg Hohenzollern a zbytek plánuju kolem něj. Na Römersteinu jsem po deseti minutách výstupu sama na louce s ohništěm a užívám si při vysílání absolutní klid. Jede se dál na Herrenwald – 5 minut sestupu, 30 minut autem, 20 minut výstupu, postavit a vysílat uprostřed lesa. Mraky vypadají trochu hrozivě, ale déšť začne slabě padat až na parkovišti. Cestou na Burg Hohenzollern to nad hradem taky vypadá dost černě. Nevadí, když nebudu moct vysílat, budu si prohlížet hrad.
Řečeno, uděláno. Zaparkovat, koupit lístek, 15 minut vyjít nahoru. Na hradě přehodím EndFed přes hradbu a snažím se nikomu nepřekážet. Přesto se mě několikrát někdo zeptá na moje rybaření. SWR je trochu vysoké a přes tlustou hradební zeď se taky nedostanu do všech směrů. Po třech tvrdě vybojovaných QSO začne zase pršet a já rychle balím. Pod stromem vytáhnu ručku a volám snad stokrát, než se nade mnou konečně dva penzisté slitují a odpoví. Zato jsou ty rozhovory o to milejší a jeden mi tipem na horu Belchen dá tip na další den ve Schwarzwaldu.
Než déšť přejde, projdu si všechna patra hradu, a na parkovišti hledám Belchen a rozmýšlím si, že tentokrát aktivuju DM/BW-001, 002 a 003. Pod Feldbergem (001) rozbíjím tábor a k mé lítosti musím zjistit, že i tady je zase vysílač na vrcholu.
Auto je zase rychle přeměněné na místo na spaní. Sklopit sedadla, nafouknout karimatku, něco uvařit, najíst se, vyčistit si zuby, udělat si poznámky, špunty do uší, spát. Čím jednodušší, tím lepší.
Den 3 (11. 8.) – Schwarzwald
- Feldberg (DM/BW-001)
- Herzogenhorn (DM/BW-002)
- Belchen (DM/BW-003)
- Le Molkenrain (FL/VO-017)
Protože jsem dnes už na místě, můžu být po východu slunce a snídani QRV na první hoře už v 8 hodin. V klidu jsem se courala těch 15 minut stoupání na vrchol. Pomalu si na tyhle luxusní výstupy zvykám.
V tuhle hodinu toho moc nečekám a jsem překvapená, že na 20 m je přece jen QRV pár mezitím už známých hlasů jako SQ9CWO Jan, SM4VBO Stefan, EA3EVL Pablo, DL9NCI Georg, HB9DIZ Markus (který mě přes Signal „doprovází“ po celý trip) nebo F4WBN Christian (se standardním reportem 59 z mé strany). To mě moc těší, a když si pak ještě můžu se švýcarským horalem Reném HB9NBG dát naprosto milé a dlouhé QSO na 2 m, jsem úplně unesená. Doporučí mi několik třítisícovek ve Švýcarsku, které si poznamenávám na zpáteční cestu z Francie.
Jede se dál na 002. Tady je výstup s 35 minutami o kousek delší a čeká mě obrovský vrcholový kříž a lavička na sezení a logování. Signál není vždycky nijak zvlášť dobrý, ale spotovat se mi pokaždé nějak podaří.
Vzhůru na 003, kam mě nahoru vyveze kabinka a zbývá už jen 15 minut výstupu.
V kabince nahoru si prohlížím, co by mohl přinést další den. Na Sotlasu odsouvám dál na západ a hledám Le Grand Ballon v Alsasku. Rychle najdu ještě pár dalších kopců a tadá, další den je naplánovaný.
Je to obrovská pomoc, když člověk na Sotlasu najde trasu. Ušetří to tolik času a já jsem za to opravdu vděčná. Přesně proto taky vždycky nahrávám trasy a popisy, respektive fotky, když ještě žádné nejsou. Dohromady to není zrovna málo práce (aspoň při mém počtu aktivací), ale doufám, že ty trasy pak někdo shledá stejně užitečnými jako já.
Díky krátkým časům chůze jsou tři vrcholy aktivované rychleji, než jsem plánovala, a cesta pokračuje směr Francie. Jedu po dálnici co nejméně a jsem extrémně sentimentální, když konečně stojím na francouzské půdě. Skoro dva dny se nemůžu uklidnit a neustále bojuju se slzami – i při vysílání.
Protože na parkoviště, kde chci spát, dorazím o dvě hodiny dřív, vyrážím ještě jednou a po 20 minutách jsem na Molkenrainu. Tím aktivuju svůj první francouzský vrchol. Podmínky šíření nejsou nijak zvlášť dobré, ale nakonec z toho je 6 QSO.
Den 4 (12. 8.) – Alsasko
- Le Grand Ballon de Guebwiller (FL/VO-001)
- Le Storkenkopf (FL/VO-078)
- Klintzkopf (FL/VO-079)
- Le Lauchenkopf (FL/VO-081)
Teď jsem vůbec uprostřed výstupového ráje. Ke každému z plánovaných vrcholů se jde maximálně 20 minut.
Dneska jsem po čtvrtém vrcholu dokonce už ve 14:45 zase u auta. To by se v pohodě vešly ještě dva vrcholy (hi). Já dávám přednost pohodovému odpoledni včetně koupele v horské bystřině a siesty uprostřed lesa na piknikové dece. Highlight 1 toho dne: na silnici z vrcholu 2 na vrchol 3 mě při 60 km/h z kopce předjedou dva cyklisté. Highlight 2: před vrcholem 4 potkám F4SCQ Laurenta, se kterým už vysílám z vrcholů předtím, a tím rovnou získávám i Complete ve Francii, protože je přede mnou vždycky o jeden vrchol napřed. Klábosíme asi 20 minut a mám radost, že konečně jednou náhodou potkám na hoře jiného radioamatéra.
Den 5 (13. 8.) – Alsasko
- Rothenbachkopf (FL/VO-080)
- Le Rainkopf (FL/VO-170)
Spím tak dobře, že se probudím až v 7h30. První alert je nastavený na 8h30. Protože to už stejně nestihnu, ani nespěchám. Vysílání na běžícím pásu mi dneska leze na nervy i mně samotné, ale teď už jsem prostě tady. Dva summity v Alsasku ještě udělám, pak už mám dost. To se radši podívám, jestli ve Francii někde najdu horu na první aktivaci.
Můj první dnešní vrchol je nejspíš hotspot pro paraglidisty, protože ti mi celou (rádiovou) dobu létají nad hlavou.
Vydržet se dá jen ve stínu a horské louky jsou tady úplně hnědé a extrémně vyschlé.
Jak to tady na alpských silnicích v poledním vedru vydrží cyklisté a běžci, je mi záhadou. Po skoro třech hodinách aktivace na Rainkopfu na plném slunci se sama potácím směrem k autu.
Horko je brutální a já si znovu lehám do stejného potoka jako předchozí den. Po téhle delší ochlazovací pauze v potoce se při 40 stupních jede po dálnici dál směr Burgundsko.
Po 4h30 jízdy autem spím zase uprostřed lesa 10 minut od místa, odkud další den vyrážím. Poslední highlight: dvě dlouhé, tučné padající hvězdy, které kolem 23. hodiny uvidím ze zadního okna.
Den 6 (14. 8.) – Parc Naturel du Morvan
- Tureau des Grands Bois (FL/VL-003)
- Haut Folin (FL/VL-001)
- Mont Prenelay (FL/VL-022)
- Mont Beuvray (FL/VL-002)
Národní park Morvan znám z lezení a moc se těším na vysílání. Dneska mi dojde, že jsem vlastně měla hrozné bolesti kolen. Haleluja, ty jsou teď pryč! Na druhou stranu už mezitím není žádná hora, kde od téhle chvíle aktivuju, vyšší než 900 m, a od začátku rádiového tripu můžu chodit vysílat v běžeckých botách místo v pohorkách.
Den začíná vskutku slibně, když mi místní pošťák popřeje pěknou túru a jedna dáma ze svého domu dobré ráno. Ale co vám mám povídat – zase jednou vysílač na vrcholu. Vysílání jde jen ztuha a na 2 m slyším několik stanic, které mě absolutně slyšet nemůžou. Co se dá dělat, začíná pršet a já všechno zase balím.
Na Haut Folin můžu anténu vůbec postavit hned vedle auta a vysílat z parkoviště. Zato na Mont Preneley se pak zase jde o něco víc. Tady pramení řeka Yonne a les je pro Morvan typický. Směs okouzleného a začarovaného, kde mech leze po stromech nahoru a gnómové a skřítci by mohli každou chvíli vyskočit zpoza stromu. Na 2 m mám několik protistanic a musím se šklebit, protože ty si očividně velmi rády povídají a moje QSO trvají snad věčnost. Předchozí den jsem měla nápad vypsat si přes aprs.fi pár místních značek a pak jim napsat přes QRZ s prosbou o předání dál, kdyby se mnou chtěl někdo vysílat. I když na poslední hoře Beuvray je skoro 40 stupňů, mám radost hlavně z těchhle lokálních kontaktů. Při každé aktivaci se na 2 m ozve někdo jiný.
K večeru jedu ještě 1h30 směr Charolles. Tady jsem nechala půl své duše, když jsem se v roce 2018 s dcerou přestěhovala zpátky do Rakouska. Spím u přátel a samozřejmě jsem zase dost nostalgická. Srdce mě ale bolí hlavně proto, že normálně tak krásně zelená krajina je úplně hnědá a spálená.
Den 7 & 8 (15. + 16. 8.) – Charollais, Brionnais
- Grande Roche (FL/VL-105)
- Mont Saint Cyr (FL/VL-030)
- Butte de Suin (FL/VL-039)
- La Mère Boitier (FL/VL-031)
Ve své naivitě věřím, že zvládnu aktivovat dva vrcholy denně a odpoledne/večer se ještě setkat s přáteli. Dala jsem vědět jenom dvěma lidem, že jsem v okolí. No jo, ta novina se nejspíš rozšíří sama, a po dvou dnech a opičím vedru 40 stupňů je mi ten rozruch (jakkoli je milý) až moc a já zase utíkám. Příliš mnoho sociálních kontaktů je pro mě extrémně zahlcující.
Highlight 1 aktivací v oblasti Charollais-Brionnais: když jsem na Butte de Suin, přijde se osobně podívat F4ELU Roger. Z tohohle summitu mám rovnou 10 QSO na 2 m, což mě strašně těší, a od téhle chvíle už jsem asi v okolí známá, protože moje zpráva se očividně rozšířila po sociálních sítích.
Highlight 2 ze summitu La Mère Boitier je S2S na 2 m a 70 cm s 212 km vzdáleným HB9HCS Stefanem. Ten má radost úplně stejnou jako já.
Teď už ale s těmihle kopečky definitivně stačilo. Můj nejoblíbenější kamarád mi píše: "Šestistovka a sedmapadesátosmička za jeden den – je to v tvém věku ještě rozumné?"
No dobře, tak tedy zase musí přijít něco rozumného. Na Sotlasu si zoomuju do moře plného červených bodů ve francouzských Alpách a cíleně hledám horu na první aktivaci. Docela rychle uspěju. Le Grand Coin, 2 730 m vysoký, 1 200 výškových metrů, 4 hodiny výstupu. To přece zní rozumněji než 600 m a 758 m.
3h15 jízdy autem, na dálnici projet kolem hořícího náklaďáku ležícího napříč přes silnici, překonat klikatou alpskou silnici, najít místo na spaní nad Saint Jean de Maurienne, přeměnit auto a z auta se dívat na bouřku „et bonne nuit“.
Den 9 (17. 8.)
- Le Grand Coin (F/AB-217)
Teď zase platí: víc výškových metrů, víc vody s sebou, víc oblečení, víc váhy – same old same old. Celé dopoledne jsem na hoře sama s me myself and I, zato uvidím sviště, tři kamzíky, kozorožce a, jak si nejdřív myslím, orla. Když se ale z jednoho orla stanou nejdřív tři, pak pět a pak devět, začínám být čím dál víc přesvědčená, že to musí být supi. Jsou obrovští a fakt krásní, jak tam nade mnou krouží. To potěšení padnout mrtvá jim ale neudělám. ;)
Počasí mělo vydržet do odpoledne, ale když se už před 10. hodinou pořádně zatáhne, kouknu se ještě jednou na meteoblue. Sakra – teď má pršet od 9 hodin s pravděpodobností 75 %. Funím nahoru ještě rychleji, a po tolika aktivacích v posledních dnech jde aspoň stavba antény jako ve spánku. V 10h40 jsem QRV, mám obrovskou radost z první aktivace a krátce před 11. musím zase rychle balit. Zatáhne se tak, že mi mlha vezme veškerý výhled. Ještě krátce zkusím štěstí na 2 m a pak už zase vyrážím sprintem. Nejdřív 900 m po hřebeni skoro rovně, pak ještě dost dlouho dolů bez jakéhokoli krytu, stromu, skály nebo přístřešku. Tady bych bouřku chytit nechtěla. Po 30 minutách se ale zase trochu vyjasní a já vyjdu z mlhy, která pak obaluje už jen vrcholky hor. Pár borůvek se ještě vejde a teprve 100 m před příchodem na parkoviště začne slabě pršet. Uf! To bylo štěstí! Zato: au, moje kolena…
Sedám si do restaurace na Col du Chaussy, něco sním a čekám, až déšť zase přejde. Zbytek odpoledne prší se střídavou intenzitou a já si jdu v autě dát dvacet. Předtím ještě hledám dobrou trasu na další summit a doufám v lepší počasí pro další první aktivaci.
Den 10 (18. 8.)
- Le Bellachat (F/AB-196)
Dneska si nastoupané výškové metry ještě o kus zvýšíme na 1 370 a i summit je s 2 822 m vyšší než včera. To znamená delší výstup a počasí musí vydržet. Do 12h30 je to naprosto nejkrásnější a nejlepší rádiový den celé cesty. Potom se z něj spíš stane noční můra. Výstup je tak krásný, že snad každé dvě minuty sahám po mobilu a fotím. Krajina je dechberoucně divoká, nedotčená a nádherná a potkám stovky ovcí, víc než 10 kozorožců (dva na vzdálenost 10 metrů) a několik svišťů (jeden je jen 5 metrů daleko). Počasí je pohádkové a na vrchol přicházím přešťastná. První aktivace vyjde a nakonec počkám ještě extra půl hodiny na IK2LEY Fabia, abych mohla udělat QRT s 50 QSO.
No a potom jsem bohužel potrestaná za to, že si chci cestu dolů zkrátit. Je to tak strmé, že ve vysoké trávě dvakrát uklouznu. Přitom mi z kapsy u kalhot vypadne mobil. Když si toho všimnu, nemám už ani ponětí, kde přesně jsem uklouzla. Nejdřív prohledávám trasu křížem krážem. Po nějaké době jdu k salaši, kterou jsem viděla při výstupu, poprosit o telefon, abych svůj vlastní snad mohla lokalizovat. Salašnice je super milá a půjčí mi svůj mobil. Protože je ale můj mobil ztlumený a v režimu letadlo, dá se zjistit jen poslední poloha, ne ta nejaktuálnější. To je moc nepřesné a po pěti hodinách hledání a celkem víc než 2 000 nastoupaných výškových metrech to vzdávám. Kromě toho tady prý má být hodně vlků a já bych nechtěla žádného potkat, až se setmí. Mobil salašnici vracím, začínám sestup, potkám ještě dva myslivce, kteří večer stoupají nahoru (možná jsou na lovu vlků), a u auta jsem až pozdě.
Kolem 20. hodiny se rozhodnu, že bez mobilu bude fakt těžké ještě pár dní jezdit a vysílat, a vyrážím směr Itálie. Nejdřív Tunnel de Fréjus, pak směr Turín a Milán, potom směr Benátky. Kolem půl jedné a půl páté ráno si vždycky na hodinu lehnu a v 9 ráno jsem doma. Odpočinout si můžu jen málo, protože teď musím jít hledat fotky v cloudu a samozřejmě potřebuju novou SIM kartu a tak dále. K mé lítosti nejsou všechny fotky z posledních osmi dnů, tedy všechny fotky, které jsem udělala ve Francii, synchronizované. Některé, které jsem někomu posílala, mi přijdou zpátky přes WhatsApp a Signal, ale je mi nekonečně líto hlavně toho posledního dne. Jedinou jednu fotku jsem poslala IN3JIB Julianovi rovnou při logování, když se objeví jeho zpráva: „ty jsi ale unstoppable“. No a takhle rychle jsem se stala stoppable.
Závěr
Švýcarsko, které mělo být vlastně cílem téhle cesty, jsem teď doopravdy jen objela dokola. Zato jsem za 10 dní ujela nespočet kilometrů, strávila zhruba 38 hodin v autě (v autě jsem navíc i spala), aktivovala 30 summitů, zalogovala spoustu krásných QSO a přitom projela půl Německa a Francie včetně spontánní noční jízdy napříč Itálií. Z plánovaného čtyřtisícového projektu se tak stalo něco úplně jiného.
Teď sice vím, že desetibodové vrcholy se dají aktivovat rychle, ale roadtrip s vedrem, jízdami autem a aktivacemi v rychlém sledu jde jednoznačně taky na dřeň.
V téhle podobě už takový rádiový roadtrip znovu nepotřebuju. Příště si radši zase vyberu jednu oblast (jako Abruzzy v červenci), zůstanu tam déle, najezdím míň kilometrů a zato strávím zase víc času na horách. Ať už byly ty spousty červených bodů na Sotlasu v Bavorském lese, ve Schwarzwaldu a v Alsasku sebelákavější – dvě první aktivace na Le Bellachat a na Le Grand Coin byly jednoznačně mým highlightem celé cesty.
A jedno je jisté: další trip povede do Švýcarska.
73 de Sigrid Magdalena OE1YLS
Toto je hostující příspěvek od Sigrid Magdaleny, OE1YLS. Máš také příběh z hor nebo ze shacku? Napiš nám na [email protected]!
